Rozhovory, zmínky v časopisech.

10/2005 1.10.2005 ČT1, Na moll  (reprízy ještě čtvrtek 13.10. v 04:15, neděle 16.10. 2005 v 07:10).
3/2005 Folk & country Jiří mor. Brabec - Tak co mi pustíš, Petře Pololáníku?
1/2004 Pavel Šafařík, Folk & country - Z naděje se stává stálice
21.1. 2004 Lucie Endlicherová - Folktime - Poloband: čtyři singly k poslechu
7.1.2004
Markéta Skočovská - Folktime - Petr Pololáník: S kapelou je to zajímavější
26.12.2003
Radio Proglas - Jak se vám líbí - vánoční rozhovor s Petrem Pololáníkem
18.12.2003
Country rádio - Hudební kurýr - S Petrem Pololáníkem o novém maxisinglu Polobandu
12/2003
Folk & country Jiří mor. Brabec - 4+1 od Polobandu
14.12. 2003
16.12. 2003
23.7. 23:35
TV- Aport (ČT1 - 23.7. 23:35), repríza (ČT2 - 24.7. 16:15)
duben 2002
duben 2002
leden 2002
7. února 2002
27.11.2001
Rádio Proglas, - Rozhovor s Petrem Pololáníkem
listopad 2001
Folk&Country - Jiří moravský Brabec: "Petr Pololáník - debut ve třiceti"
10.října.2001
Internetfolk - Josef Vančura: "Předjaří Petra Pololáníka"
Krtek 1998
Jiří moravský Brabec: "Navštívenka"
18. března 1998
Rovnost - Pavel Bajer: "Petr Pololáník nikam nespěchá"
prosinec 1997
Folk&Country - Jiří moravský Brabec: "Petr Pololáník"
14.srpna 1996
Týden u nás - Břetislav Bezděk: "Nadějný písničkář"




 







Folk & country 3/2005,  Jiří mor. Brabec,  "Tak co mi pustíš, Petře Pololáníku"

 

Petr Pololáník, kapelník Polobandu, zpěvák, kytarista, ale i uznávaný autor písniček a navíc ještě externí moderátor hudebních pořadů v Radiu Proglas bydlí ve Velaticích, což je integrovanou dopravou půl hodinky od středu Brna stejně jako Kuřim. Poslouchali jsme na zvláštní soustavu, složenou z komponent Technics (CD, MC deck), zesilovače Transiwat hi-fi Tesla ze sedmdesátých let a třípásmových reproduktorů údajně polské výroby. Hrálo to dohromady velmi slušně.

Posloucháš i v autě?

Poslouchám všude, kde můžu, tedy i v autě. Mám tam klasický kazeťák, se kterým jsem to auto koupil z druhé ruky. Asi by tě ale překvapilo, že naprostá většina kazet jsou originály. Chodím je kupovat do Levných knih v Brně, kde jsem za několik málo desetikorun koupil třeba Laputu, Butykvariát, Křesťanovu “Emily Dickinsonovou” nebo Jiřího Bílého. Ten stál dokonce 19 Kč. Přitom jde o nové originály, booklet voní tiskem. Myslím, že se to vyplatí.

Posloucháš na sluchátka?

Prakticky ne, kdysi jsem poslouchal víc. Vadí mi, že je u toho člověk uvázaný a nemůže se hýbat po bytě. O bezdrátových jsem zatím neuvažoval. Kromě toho, co vidíš, mám ještě gramofonové šasi, které čas od času připojím, když se mi zasteskne. Desek už ale moc nemám. Mám asi dvě stě kazet, většinou jsou na nich přetočeny mé desky z osmdesátých let, hodně folku. Pak máme asi 120 CD. No a zhruba před rokem jsme si koupili video, a teď si nahrávám, co mne zajímá. Je mezi tím i dost muziky.

Takže, co mi pustíš a proč?

(pouští Key to the Highway z CD Riding with the King. hrají B. B. King & Eric Clapton. Warner Music 1999) Nejsem nějaký velký znalec blues, ale poslouchám ho velice rád. Tahle deska je samozřejmě elektrická, ale vybral jsem asi jedinou píseň, která je akustická a ve které se ukazuje, co je na blues asi nejdůležitějí. Bluesmani hrají prostě na kytary úplně jinak. Úsporná a přesná práce s každým tónem, dodržování jednoduché harmonické struktury, toho dvanáctitaktového schématu. Předpokládá to obrovskou zkušenost a i když blues jako muzika nevychází z nějakého pocitu pohody a radosti, spíš z pocitů lidí, kteří mají své problémy, poslech je příjemný. Je to pár akordů, ale on každý z nich klidně hraje třeba v pěti polohách a ví kdy, proč a jak to má udělat.

(Píseň Moc staro deska z CD Tustela skupiny Blaf. Vlastní náklad, 2002). V poslední době si u nás celkem všímáme i interpretů, jsou s námi geograficky spjati jen okrajově a patří někam jinam. Třeba Beata Bocek. Zajímavé je ale, že se pořád u nás nikomu nedaří pořádně objevit něco, co mne naprosto fascinuje – slezský Blaf a Tomankovy písničky s groteskními i vážnými příběhy. Netvrdím, že jejich nářečí rozumím na první poslech, ale čteným textům na bookletu ano. Jistě, jeho housle občas tahají trochu za uši, ale podle mého to tak patří. Vybral jsem písničku, která je vlastně vyprávění o Tomankově životě. Dnešní čtyřicátník tady v textu nedělá nic jiného, než suše, popisně vypráví zážitky od puberty, jak dělali bordel v kině, jak byl na vojně, pracoval na vysokých pecích, skládal první písničky… To všechno v kontextu doby. Vypadá to jako takový tuctový film ze života, ale když jsem to slyšel poprvé, tak se mi nad tím lámal hlas. Ono se na popisné texty dost nadává, ale tady to jako syrový obrázek bez komentáře dokonale funguje.

(Píseň Bílá místa z CD Dopisy z květin – Vlasta Redl a KDJ, BMG, 2004.) Tohle je Macálkova písnička. Karla Macálku považuji za nedoceněného muzikanta, který už by dávno mohl mít vlastní desky a vlastní program s vlastní kapelou. Dovede napsat pěkné folkové melodie s krásnými texty, které obsahují právě takový styl lyriky, za kterou se chlap nemusí stydět. Já jsem se s ním poznal víc při práci na CD pro Honzu Vančuru, kde on byl jako muzikant i hlavní autor. Jedním z mnoha měřítek, jestli se mi píseň líbí, je i to, že cítím touhu se ji, tady i včetně té pěkné kytary, naučit a pak se tím pokoušet oslnit společnost třeba při letním grilování na zahradě. Nechci o této desce diskutovat celkově, ale vím, že na netu mnozí vytýkají Redlovi, že zde nechal Macálkovi moc prostoru, že ho cpe neodůvodněně dopředu. S tím nemůžu souhlasit.

(Píseň Malí sráči v nás z 2CD Best of & Rarity - Zuby nehty, Indies, 2003) To je takový dívčí punk. Bylo mi líto, když se rozešly. Líbila se mi originalita v hudebním myšlení při kompozici písničky, v rytmice, v neoposlouchaném základním souzvuku saxofonu a klavíru, prostě bylo to zajímavé. V poslední době ženský vystrkují v muzice růžky a je to příjemné. Pominu takové ty mladičké talenty, které ještě nemají moc odžito. Je v pořádku, že hrají a zpívají, protože je k tomu opravňuje samotný talent. Spoustu z nich vyznávám. Ale jde mi i o ty, které už mají něco za sebou, mají život nějak nalajnovaný a nemají v něm řekněme moc kam uhýbat. Ony to asi fakt mají v životě těžší s mateřstvím a tak. Neuhýbají ani v muzice a sdělují svůj hudební i životní názor. Dokážou to leckdy dělat s takovou měrou otevřenosti v emocích, která u nás chlapů působí blbě. U Zubů nehtů se mi líbily i jejich texty, ve kterých toho bylo i mnoho abstraktního, snového, takže se dají vykládat všelijak. Působí na mne až výtvarným, videoklipovým dojmem. To mám rád.

(Píseň Mraky z CD Hyjé hraje Traband, Indies 2004) Jako jsou rodinné filmy, dá se říci, že pro nás je Traband rodinná muzika. My máme jinak různý vkus, ale na tomhle se shodneme i s klukama na začátku dospívání. Když jsem si tohle album koupil a poslechl, jel jsem si koupit i ta dvě předchozí. Líbí se mi, že tady je autorská invence velká a zřetelná na všech albech, ve všech písních. Každá má smysl, sdělení, důvod. Spousta z nich se mne velice příjemně osobně dotkla. Tvorba Jardy Svobody je pro mne povzbuzující tím, že ukazuje sílu ryzí myšlenky. Jde často po základech lidského bytí a hledání dobra v situaci, kdy si všichni hrajeme na nějaký drsňáky a cyniky. Mraky jsou udělány s minimem prostředků – tuba drží bas, kopák hraje rytmiku, nějaké další perkuse, zpěv záměrně drsným hlasem, dobře a funkčně použitý vulgarismus “sedím na prdeli ve svý kanceláři”. Všechno je tam, jak má být. Autor přitom dokáže brát inspiraci z různých zdrojů a je to poctivý hledač, takže to spojuje s vkusem a smysluplně.

(Píseň Beat Me Daddy, Eight-To-The-Bar z CD Ondřej Havelka uvádí The Swings, Monitor 1995) U Havelky se mi líbí, že letitou muziku rekonstruuje s maximální poctivostí. Je to pro mne ukázka dokonalého profesionalismu. Líbí se mi, že to nahrávají na dva mikrofony bez playbacků a že je profesionálně udělán i jejich koncert – oblečení, rekvizity, choreografie, prostě všechno. Já mám moc rád historii a tohle je pro mne výlet do historie muziky a dokonalý. Nijak moc se nevyznám faktograficky třeba ve swingových standardech a tvrdit, že mám swing v krvi by bylo nadsazené, ale vždycky se mi líbila swingující muzika víc, než ta ostatní. V tomhle kraji má ještě spousta vesnic svou dechovku a jsou zde časté hody a jiné podobné zábavy. A občas, když je v té kapele pár šikovných mladých kluků, tak i při tomhle hraní na chvíli ulítnou někam do swingu a to je hned radost.

(píseň Everyday Is a Winding Road z CD The Very Best of Sheryl Crow, A&M, 2003) Sheryl Crow mám rád. Vážím si toho, že od začátku devadesátých let, od kdy ji vlastně sleduji, vydává řadová alba s rozmyslem. Není to takový ten systém vydat desku se dvěma hity a zbytek doplnit vatou. Ty nahrávky jsou se vší parádou, s nasamplovanými zvuky, s efekty, které technika umožňuje. Ale podstatné je, že ty písničky jsou dobré svou podstatou, samy o sobě. Je tam chytlavost, hitovost, je to zahráno a zaranžováno nonšalantně. Samozřejmě, že k tomuto stylu hudby patří i to, že to je atraktivní dáma. Navíc muzikantka hrající na všechny druhy kytar, na basu, klávesy.

(píseň Lay Down Sally z CD Best of - Time Pieces, Universal Record, 1991)

Vidíš, ani jsem si nevšiml, že začínám a končím Claptonem. On obsahuje širokou žánrovou škálu od blues přes rock až po pop. A všechno výtečně. Mám rád muziku, která šlape. Nejsem excelentní angličtinář, u anglicky zpívaných věcí nejdu po textu, ale takováto písnička mezi rockem a country upoutá od začátku do konce. Tuhle písničku jsem dokonce poprvé zachytil někdy koncem osmdesátých let od Brontosaurů s českým textem a vůbec jsem tehdy netušil, že to je Clapton. Myslím, že je to taková hezká optimistická skladba na závěr.

Za výběr poděkoval

Jiří moravský Brabec






<<<<<< zpět






 










Z naděje se stává stálice (Pavel Šafařík, Folk & country 1/2004)

Poloband, Brno, Klub Leitnerova, 3. 12. 2003

Jedním z prvních prosincových pořadů brněnského klubu Leitnerova byl 3.12. koncert skupiny Poloband, který potvrdil, že kapela neochvějně směřuje do amatérské špičky. Nápadité a rytmicky výrazné písničky Petra Pololáníka laděné poněkud do country s přemýšlivě folkovými texty dostávají zajímavý kabát díky jeho spoluhráčům. V první řadě má na tom zásluhu kytara, mandolína a akordeon Tomáše Urbánka, ale i bicí Jana Bednáře, počínaje perkusemi (třeba djembem) až po celou baterii bicích využívanou ve velmi bohaté výrazové i dynamické škále. Že kapela šlape, na tom má velký podíl baskytara Lukáše Altrichtra. Ten se spolu s Emanem Míškem, který občas obohatí zvuk svými klávesami, zapojuje do pěkně znějícího vokálu.
K pestrosti koncertu přispěly i dva písničkářské bloky. První obstaral Eman Míšek (někdejší lídr skupiny Mezopotámie), který se ve svých lyrických písničkách doprovázel na klávesy. Ve druhé polovině koncertu pak jedna jeho písnička zazněla v podání celé kapely. Naopak Petr Pololáník zazpíval několik písniček jen s vlastním kytarovým doprovodem. Koncert měl u poměrně početného publika velmi dobrý ohlas, takže si nakonec vynutilo i několik přídavků včetně staršího hitu Sandály.




<<<<<< zpět











Poloband: čtyři singly k poslechu Lucie Endlicherová; Folktime 21.1. 2004

Tak aby zase nemohly padat nějaké námitky, už dopředu přiznávám, že se znám s Petrem Pololáníkem, Emanem Míškem a od vidění v podstatě s celým Polobandem. A taky přiznávám (neb přiznání prý je polehčující okolnost), že písničky, které se objevují na maxisinglu, který před časem Poloband uvedl mezi lid, mám už hodně naposlouchané. Hodně, hodně dlouho…. Ale snad to nebude na škodu podívat se těm čtyřem, které se na singl dostaly, na zoubek.
Ptala jsem se Petra, jestli se chystají na vydání desky. Přece jen, kapele to šlape, je sehraná, po loňském rozšíření kádru o Emana Míška sezpívaná, repertoáru dostatek – dokonce tak, že je i na rozdávání – prostě pohoda. Ale dozvěděla jsem se, že možná ani ne. Nebo se uvidí. Do dvou let, třeba víc a třeba méně. Trošku mě to překvapilo.
A možná i proto je maxisingl takový “vypulírovaný”, opravdu se snaží o kvalitu. Deska je přepalovaná, ale koho to v současné době pokročilé techniky překvapí? Obal je provedený velice mile – malovala ho Alena Baisová. Nechybí kontakty, odkazy na autorství písní – no paráda. Co si víc přát? Nic, jenom poslouchat.
Začíná se s písničkou Přistál stesk. Snadno zapamatovatelná melodie s výrazným refrénem a skvělým nápadem k tomu: Mý city jsou bitý/tvoje mají dovolenou/knoflíky semaforu/dopnutý až na červenou. Vůbec, Petrovy texty je velice dobré poslouchat – bývají spíše zasmušilé, plné smutnění a zadumání, ale většinou za nimi něco prosvítá. A vždycky vás občerství nějakým nečekaným obratem, slovním spojením, asociací. Už při téhle písničce mě napadlo, že by nebylo na škodu, kdyby se do skladeb třebna jen o kousek víc zapojily klávesy. Vyjuknou jen občas, na pár tónů – a možná je to škoda. Celé skladbě vévodí sólová elektrická kytara Tomáše Urbánka.
Stát se bláznem začíná zpěvem doprovázeným jen základní kytarou, sbor se zapojuje vždycky v dokončení strofy, na můj vkus malinko deklamační, při téhle písničce si pravidelně na počátku připadám jako na fotbalovém zápase – deklamování hesel. Možná je to záměr – tah pro to, aby byla píseň snadno zapamatovatelná, kdo ví. Text v téhle heslovitosti pokračuje, zachraňuje ho tečka – někdy chvilka poráží i věků moc. Aranže je velice střízlivá, výrazná basa i elektrická kytara, příjemný je triangl v mezihře.
Třetí písnička – Na rohu ulice – je z dílny Emana Míška. Opět začátek rovnou, zpěvem - v podání autora s mírně zastřeným hlasem. Ze skladby je cítit nesmělost, i když je tu snaha ji maskovat. Změna autora je zjevná – Eman textuje zcela jinak, i hudebně kráčí píseň trošku do jiných vod. Právě v ní si lze vychutnat bicí Honzy Bednáře – jako obvykle přesné jako hodinky, bezchybné, taková ta služba věci, ale naprosto skvělá. Píseň má několik přeryvů – z ticha do hlasité mezihry a zpět do niterného sdělení o vzpomínce na Jericho. Text těžko posuzovat – je to pocit, je potřeba ji slyšet. V písničce vás potěší jakoby zdálky foukací harmonika a dobře dohromady znějící hlasy Emana Míška, Petra Pololáníka a baskytaristy Lukáše Altrichtera.
Že Přesně neví vůbec nic Petr Pololáník v poslední písni maxisinglu opět “vybalí” bez úvodu, bez předehry, rovnou. Refrén Jako Indiana Jones/na prasklé provazové lávce/houpu se na svých pocitech/důvěrně známých právě těch/jak všední rána na zastávce si budete zaručeně broukat hned po prvním poslechu. I tady jsou klávesy jen nepatrnou ozdobou, na druhou stranu dávkovanou velice promyšleně. Sólovka Tomáše Urbánka nemá chybu - nepředvádí se, leč skvěle doplňuje celek. Hudba Polobandu jsou takové puzzle, které dobře zapadly do sebe.
Čeho si všímám už delší dobu, je Petrova kytara – moc se s časem nemění. Vím, že hraje základ, ale nějaká ta změna, kudrlinka by místy neškodila. Možná trošku škoda, když posluchač i po pár letech ví, že uslyší písničku třeba v nové úpravě, ale s jistotou, že na stejných místech se objeví stejné vydrnkávání. Odvahu, chce se mi zvolat.
Jako bonus, který nečekáte, na vás z pátého tracku vykoukne bublající potůček s ptáčky a cvrčky. Jaké pohlazení – že by balzám po těch spíše smutných tónech předcházejících písní?
Opravdu se těším, až Poloband vydá desku. A myslím, že čekat moc dlouho už není na co. Čas nazrál, pánové – co vy na to?

Poloband: maxisingl; Přistál stesk; Bláznem; Na rohu ulice; Přesně nevím vůbec nic (+ bublání potůčku); celkový čas 17:41; vydáno vlastním nákladem
www.olejservis.cz/poloband

P. S.: Petr poskytnul čtyři své písně (Přesně nevím vůbec nic, Dubový listí, Zvlněná studená fronta a Každej sám) na novou desku zpěváku Janu Vančurovi. Z jeho podání vycházejí písničky mírně nemastně neslaně, zazpívané hodně s odstupem, jakoby bez zájmu. Osobní podíl autora na textu se patrně odráží i na projevu – a to je vlastně dobře. Nechci tím říct, že by jednotliví autoři neměli psát jeden pro druhého, spíš jen, že když dva dělají totéž, není to vždycky totéž. Ale já vlastně přesně nevím vůbec nic.




<<<<<< zpět











3. 12. 2003 Brno, klub Leitnerova koncert Polobandu
Klub Leitnerova je ukrytý mezi několika brněnskými činžáky blízko hlavního vlakového nádraží, na místě nepříliš romantickém. Zato se od ostatních budov odlišuje posprejovanou fasádou, takže ho v té změti šedi nepřehlédnete. Mnozí z vás jste tam již určitě byli, pro ostatní připomenu, že se tu kromě různých kroužků pro děti konají hlavně koncerty různých žánrů, před nebo po koncertě se můžete občerstvit a věci odložit do šatny. A když vás ještě u vchodu čeká singl kapely Poloband zdarma, není co řešit.
V první půlce jsme slyšeli hlavně starší písničky, na festivalech osvědčené, na CD nahrané. Muzikantské obsazení na písničkářské desce Petra Pololáníka je úplně jiné než na koncertech, takže stojí za to si poslechnout starší písničky s novými aranžemi. Podle použitých nástrojů se dá rozpoznat žánrová rozrůzněnost kapely - kytary, baskytara, bicí, mandolína, akordeon, bonga, elektrická kytara. Na klávesy hraje nová posila, člověk, který kapelu posunul zas o pěkný kousek dopředu. Eman Míšek je totiž mimo jiné také písničkář, skládá si muziku a píše trefné básničky a la Plíhal. Jeho tvorba nepřišla zkrátka, kromě toho, že některé jeho písničky se už ujaly v kapele, představil se nám sám ve svém komorním vstupu. Díky němu posílila kapela i vokálně, konečně se objevily lepší vícehlasy, i když to ještě občas skřípe.
I po přestávce nás čekalo překvapení - Petr Pololáník si zahrál ve svém vstupu jako za starých časů, sám s kytarou, při poslední písničce se k němu plynule přidala kapela. Nevím, jestli je singl předzvěstí CD, ale nové písničky jsou zcela jistě zralé na nějaké zakonzervování :-) Celý koncert vygradoval několika přídavky, úletem (v dobrém slova smyslu) Es em lomos, kde exceluje Eman na trumpetu nebo Sandály oceněnými autorskou Portou. Na publikum si myslím Poloband stěžovat nemůže, bylo znát, že v zaplněném hledišti už mají mnoho svých věrných oveček.
Vývoj této kapely sleduji delší dobu a musím uznat, že nestojí na jednom místě, poctivě si hledají tu svou muzikantskou cestičku a zejména v poslední době jim personální změna prospěla, nálada na koncertech se uvolnila a radost z hraní, kterou měli vždycky, je na muzikantech konečně vidět.
Ale dost nezasvěcených řečí, pojďme vyzpovídat toho, kdo to má všechno na triku…
S kapelou nehraješ až tak dlouho, hodně lidí tě zná spíš jako písničkáře. Co Tě vedlo k jejímu založení a co hodláš v budoucnu preferovat?
Původně jsem s kapelami začínal, postupně jsem měl dvě, až pak jsem si řekl – jsi soběstačný, skládáš, sám si to zahraješ a zazpíváš, tak to zkus sám – a pár let to skutečně tak fungovalo, docela přicházely nabídky, jezdil jsem… Fungovalo by to snad dodnes, ale pak se mi zase zastesklo po plnějším zvuku, po partě, po větší legraci při cestování - i za cenu větších starostí. Tak jsem se kapelou zase obklopil. S ní je to náročnější, muzikantsky, organizačně i ve spoustě dalších věcí, ale stojí mi to za to. Občas se objeví ještě pozvání někde zahrát sám, já si toho vážím a rád jedu, ale s kapelou je to zajímavější.
V kapele máš muzikanty různého hudebního založení, každý z nich přináší do tvorby jiný žánr. Jakou mají vlastně tvoji spoluhráči muzikantskou minulost?
Bubeník a perkusista Honza Bednář je odkojený bigbítem, hrával blues, punk… Ceníme si na něm ale, že je tvůrčí a rozumný. Dokáže hrát nahlas, ale i potichu, kde je toho zapotřebí, neslouží sobě, ale písničce. Lukáš Altrichter hraje na basu až od doby, kdy k nám přišel, ale hraje na ni jako odjakživa. Dřív hrával na elektriku v brněnských folkrockových kapelách. Tomáš Urbánek (el. kytara, mandolina, harmonika) hrával například s Ditou Kopečnou nebo s Cymbelínem. V muzice myslí spíš lehce alternativně, služebně cestuje po celém světě a vozí si zajímavá cédéčka. My dva s Emanem se motáme, vzhledem k tomu, že jsme byli zvyklí si písničky sami skládat i hrát, asi nejvíc řekněme kolem folku, ale moc jej vlastně neposloucháme, člověk má být otevřený všem možným vlivům, aby se žánrově vnitřně nesžíral.
V roce 2002 jste s Polobandem vyhráli první cenu na Mohelnickém dostavníku (jako nejlepší kapela). Jaký máš názor na toto a podobná ocenění? Myslíš, že mají pro kapely nějaký význam? A pro Vaši?
Myslím, že soutěže jsou pro mladé kapely užitečné na základní oťukání se, zviditelnění a zkontaktování s generačními kolegy. Hodně muzikantů, kteří už soutěže nepotřebují, se na ně dívají přezíravě, přestože na nich začínali. My je k tomu, abychom si zahráli, už také nepotřebujeme, ale – význam mají. A ocenění na nich mají význam spíš morální než praktický, můžou pozvednout sebevědomí, utvrdit dotyčného – ano, touhle cestou se vydáme a má cenu do toho třeba investovat ještě víc úsilí.
Máte už s kapelou nějaký oblíbený klub nebo festival, kde častěji a rádi hrajete a kde máte své publikum?
Hrajeme rádi - myslím, že všude. Když se dostaneme na velký festival před hodně lidí, je to krásný pocit, ale i když třeba dorazíme někam, kde se organizačně něco povedlo míň a nastupujeme před pár lidí, jdeme do toho pořád naplno. Mám-li ale odpovědět konkrétně, určitě bych vyzdvihl tady klub Leitnerova v Brně, kde je bezvadné zázemí a rádi se sem pravidelně vracíme. No a potenciálně – kdekoli u milých čtenářů těchto řádků, kteří by nám třeba chtěli uspořádat zahrání někde u nich…
Všichni v kapele jste ženatí, máte rodiny. Jak se vůbec hraní snoubí s osobním a pracovním životem? Jaký dopad to má na kapelu?
Stejně jako my sami jsme každý jiný týpek, i naše holky jsou každá jiná. Společné mají ale to (a my jim za to děkujeme), že nám všechny fandí i za cenu třeba většího nepohodlí vyplývajícího z toho, že je často zanecháváme samy zajištovat chod domovů a ujíždíme. To je hodně šťastná souhra a vážíme si toho. Myslím, že můžeme říct, že v naší kapele opravdu vedle sebe dobře fungují práce, rodiny i muzika.
Petře, vím, že skládáš písničky nejen pro Poloband a pro sebe jako písničkáře, ale i pro jiné interprety. Tajemstvím není ani to, že spolupracuješ s rádiem Proglas na hudebních pořadech a píšeš pro časopis Folk&Country. V čem tyto spolupráce spočívají a jaký pro tebe mají význam?
Pokud si u mě o písničku řekne někdo, u koho vím, že věc dojde zajímavého zpracování, tak mu ji napíšu (nebo případně poskytnu vhodnou ze šuplíku) rád. Učinil jsem tak několikrát pro Luboše Javůrka a Bokomaru, teď třeba naposledy čtyři kousky na nové album ex-Rangera Jana Vančury, které pro něj dávali dohromady Michal Vašíček a Karel Macálka… Vážím si i oslovení od dalších, i když jsem trochu zvíře na dodací rychlost…
Moje spolupráce s časopisem Folk & country spočívá v tom, že do něj občas něco napíšu – když dostanu nějaký nápad sám anebo když mi Jupp zavolá, jestli bych nechtěl napsat o tom či onom. U Radia Proglas jde o hudební pořad Jak se vám líbí, který se vysílá každý pracovní den od 19:15 hodin a je vždy věnovaný nějakému interpretovi a povídání s ním, proloženému jeho písničkami (hranými z CD nebo kapelou live přímo ve studiu do éteru) a já tam v moderování občas prostřídám „internisty“ Milana Tesaře a Radka Habáně.
Každá z těch všech věcí je trochu jiná, ale všechny mají společné to, že mě baví i ty práce samotné, i kontakt právě s těmi zajímavými lidmi v zajímavých prostředích.
Na Tvé první desce Předjaří se prezentuješ jako písničkář, ale máš tam spoustu hostů. Uvažuješ o další spolupráci s některým z nich?
S některými jsem v kontaktu právě ohledně dodávání textů nebo písniček; pokud by došlo k dalšímu albu (teď už Polobandu), asi bychom to znovu točili u Vašíčka… Jinak hudebně - jsou to všechno páni muzikanti a jakákoli další případná spolupráce s kterýmkoli z nich by mě znovu těšila. Ovšem oni toho každý mají přehršel a já teď už mám, na rozdíl od tehdejší doby, fungující kapelu… Kdo ví, co život přinese, ale teď se nejvíc snažíme zapracovat s kapelou. Jsem rád, že jsme se sešli a takhle si rozumíme, a rádi bychom tu harmonii, dokud trvá, co nejlíp zhodnotili.
Jak bys několika slovy popsal Poloband čtenářům, kteří Vás ještě neznají?
My jsme si vymysleli takovou sebecharakteristiku, že se snažíme hrát „s folkovou sdílností textů a barevností vokálů, s bluesovou upřímností vyjádření a dřevní účelností jednotlivých nástrojů, s countryovou šlapavostí a melodičností, a s rockovým ne samoúčelným rámusem, ale pokornou službou hutného spodku písničkám“. Jinak mnohem víc se o nás doví, kdo si klepne na www.olejservis.cz/poloband. Dá se tam dobrat nejen informací o nás, ale i levně získat CD Předjaří nebo náš letošní čtyřpísničkový maxisingl, napsat nám, na cokoli se zeptat…
Své dojmy z koncertu mediálně přenesla a rozhovor vykonala, Petrovi za něj děkujíc,
Markéta Skočovská



<<<<<< zpět







Jan Vančura – Bílá místa (z recenze na album s autorským podílem P. P. – Josef Vančura, Folktime 16.12. 2003)

(…) Petr Pololáník se postupně stává osobitým autorem s vlastní cestou, s dynamickým folkovým až countryovým stylem a charakteristickým rifem. Pomalu jej už rozpoznáte i podle textů, je na rozdíl od Macálky přímočařejší jak přírodní lyrice (Dubový listí), nebo v útěcích do vlastního nitra a v milostné poezii - Zvlněná studená fronta. (…)



<<<<<< zpět






Petr Pololáník, Poloband, PoloCD? (Miloš Keller, Folktime 14.12. 2003)

O Petru Pololáníkovi jsem hodně slyšel a hodněčetl, ale seznámil jsem se s ním jen prostřednictvím jeho prvního CD. Tehdy jsem siřekl, standardní písničkář, jen to bude mít těžší, protože musí víc pospíchat, ve srovnání se svými mladšími kolegy (a navíc se nezviditelňuje verbálně, jak točiní jeho mladší a „odvážnější“ kolegové) .
Tento fakt ostatně každý, kdo o něm psal, zmiňoval. Shodou okolností jsme si vyměnili později pár vzkazů na elektronické diskusi a já dostal jeho nejnovější maxisingl. Přestože jde „jen“ o maxisingl, má i jistý náznak výtvarného pojetí obalu, který pak obsahuje i všechny potřebné údaje, naopak chybí právě jakékoliv vysvětlení, proč by právě toto CD nemělo posluchači uniknout, jak zhustačiní jeho (vtipnější) kolegové. CD obsahuje 4 písničky + bonus, natočené v prvním pololetí letošního roku. Poloband hraje ve složení E. Míšek, T. Urbánek, L. Altrichter a J. Bednář.
Úvodní „Přistál stesk“ zaujme pěknými perkusemi a také sbory v refrénech . V textu je několik zajímavých obratů: „Mý city jsou bitý/tvoje mají dovolenou/knoflíky semaforů dopnutý až načervenou“ ale i několik krkolomností, kdy prostě nepochopíte, jak se slova k sobě významově vážou: „jistě dusí rádoby /špinavýho nádobí/je plnej pomyslnej dřez“ nebo: „klesám/doříší spánků úlevných/jen sám/načasy příští co je v nich.
Druhá písnička se jmenuje „Bláznem“ a je zpočátku postavena úplně stejně jako píseň předchozí, po chvíli se ale rozběhne a zamíří do oblasti rytmických roztleskávaček. Melodie má nápad, celá písnička pěkně šlape, škoda jen,že z textu je nejzapamatovatelnější verš: „Hrady z písku na plážích/spláchne noc/ někdy chvilka poráží/ i věků moc“. Tipnul bych si,že jako přídavek na koncertě ji budou lidé vyžadovat jako Hrady z písku na plážích a ne pod původním názvem. Ale hit pro média (v dobrém išpatném) by to (možná po zvýraznění rytmiky) mohl být.
„Na rohu ulice“ začíná rovnou zpěvem, a je to možná chyba - tady je Petr poněkud nejistý ve výšce a neuhlídá otevřená pražská „e“ a „i“ (to pak pokračuje), což je , vzhledem k jeho původu docela zvláštní. Možná, kdyby pod zpěvem byla muzika… Bezradné je i bloudění harmoniky a kytary ve střední instrumentálníčásti. Taková oddechovka autorská, muzikantská i pro posluchače – nemůžemečekat cočíslo to perla.
Bohužel ale ičtvrtá věc, „Přesně nevím vůbec nic“ začíná zase přímo zpěvem (shrňme si to: ve 2 ze 4 písniček na vás jako první vybafne zpěvák a v jedné další vybafne ihned po prvním akordu). Tato skladba se ale po úvodních rozpacích vyvine v pěknou skorošansonovou melodii, příkladně instrumentovanou, Petr Pololáník zpívá na pomezí hlubší polohy ze skladbyč. 1 a vyšší polohy z písněč. 3 a je to přesně ono. I tato píseň má mezihru, tentokrát kytarovou a s daleko větším nápadem. Sbory dělají jen „ááá“, což je přesně to potřebné pro atmosféru písně. Text je tentokrát zajímavý nejen některými obraty („jako Indiana Jones / na prasklé provazové lávce“ nebo neočekávané „přitom pořád něčemu vstříc/všem těm bezva obzorům, blikajícím kurzorům/jak jenom dostát do Prčic“ ) ale celý i svým tématem. Tenhle text bude asi prostému posluchači nejsrozumitelnější, i když fajnšmekři budou předstírat něco jiného. Druhý hit, tentokrát pro pozornější posluchače, melodii si budete pobrukovat i po doznění.
Jako bonus na posluchačečeká ještě zurčení potůčku, nikde neuvedené, jen počítač a přehrávač prozradí,že tam cosi ještě je. Všechny písničky vypovídají o osobních pocitech, trochu nostalgických ale přitom realistických, určitě ne však tragicky depresivních nebo mudrlantsky hloubavých a nesnaží se ohromit co nejneobvyklejšími obrazy. Zečtyř písní dvě lepší, to jde. Petr Pololáník má kromě své vlastní výpovědi na mysli i posluchače. To je to co některým jeho kolegům chybí.
Písničky uslyšíte v některém z nejbližších Hudebních kurýrů Countryrádia (středy 21.00) .



<<<<<< zpět







4+1 od Polobandu (Jiří mor. Brabec, Folk & country 12/2003)
Poloband v nové sestavě s Emanuelem Míškem a dalšími muzikanty vedle Petra Pololáníka vydal demonahrávku čtyř tradičně dobrých písniček v solidním studiovém zpracování. Při poslechu jejich písniček se vždycky ptám, jak je možné,že už dávno nejsou miláčky davů. Inteligentní texty,šlapající muzika, beroucí si to nejlepší z folku, country i rocku, solidní instrumentální úroveň a při počtu pěti muzikantů docela pestrý a alternativní zvuk. Ke kladům kapely patří i Pololáníkova schopnost najít alespoň v některých písních hitový slogan (na tomto nosiči zejména blues Indiana Jones a slogan Přesně nevím vůbec nic). Ani jediná Míškova skladba výběru (Na rohu ulice) není rozhodněšpatná a emotivnějším podáním přispívá k pestrosti nahrávky. Celkově to tedy vypadá,že Poloband už má pro své příští album první solidní stavební kameny. Jako zdařilý vtípek lze označit,že začtyřmi skladbami jsou přihrány a si tři minuty zvuků většinou přírodních – letní louka a potůček.
Jiří moravský Brabec



<<<<<< zpět







www.internetfolk.cz
Lucka Jirků
(. . .) Poloband jsem viděla naživo poprvé. Ve srovnání s CD, které pro mne bylo nejzajímavějším albem minulého roku, mi chyběly klávesy, ale jde asi jen o zvyk. Naopak nevýslovně nadšená (když pominu samotné Pololáníkovy písničky) jsem byla z bubeníka - Jana Bednáře. Bubnoval citlivě, bez zbytečných exhibicí, přesně a přitom zajímavě. Většinou považuji folkové bubeníky za přebytečný doplněk kapely, ale Polobandí „bicmen“ je výjimka. Bez něj by jejich muzice něco podstatného chybělo nejen rytmicky, ale snad i melodicky. Dalším milým překvapením pro mne byly písně, které na zmíněném CD nejsou, a kterých zahrál Poloband ten večer poměrně dost. Jak to tak bývá,že kapely nejlepší věci nahrají na debutové CD a zbytek je jakási druhá třída, u Petr Pololáníka to neplatí. Ze zahraných písní by si místo na desce zasloužily všechny. (. . .)





<<<<<< zpět









Na vlastní uši (s Dušanem Vančurou)

Hlubiny, z alba Předjaří (Rosa 2001)
Nevím, kdo to je, je to moc pěkný. Nechal bych to asi tak, jak to bylo ze začátku a k tomu konci, takový to komornější, decentní. Pak jak začala dunět ta basovka, tak mi to přišlo trošku nadbytečný k tomu jemnému, něžnému textu. Líbí se mi,že je to zpívaný neangažovaně, s nadhledem.(...) Tak nemám ani ponětí právem, protože neznám ani pana Pololáníka, ani toto cédéčko, ale to neznamená,že se mi to nemůže líbit. Pan Horníček jednouřekl,že lidé si pletou milovníka a znalce vín. Onže je milovník vín, aleže vínům nerozumí. Aže to lidé nechápou. To je přesně ono. Ta muzika je krásná nezávisle na tom, jestli já poznám, kdo to hraje, nebo ne.


Folk&Country, 04/2002



<<<<<< zpět











Minirecenze

Předjaří, Rosa, 2001
Petr Pololáník vybral z písní, které složil za posledních deset let,čtrnáct nejpovedenějších a natočil je za doprovodu zajímavých hostů. Firma Rosa vybavila CD vzorným bookletem s kompletními texty a především s rozpisy sestav u jednotlivých skladeb ( mimochodem písničkář se na obalu svého alba prezentuje i jako výtvarník). Petr Pololáník dokáže vyzpívat krásu zimní přírody se symbolikou vánoc (Útes), optimismus začínajícího jara (Předjaří), snahu bojovat proti "malým skandálům" (Sandály) i krásu vztahu dvou lidí (Předsvatební). Jeho folkovým písničkám prospělo pestré aranžmá - na albu se míhají Michael Vašíček, Zdeněk Král, Karel Macálka, Martin Krajíček, Jan Pazdera. I díky nim je Předjaří jedním z nejpovedenějších debutů poslední doby.

Milan Tesař, Folk&Country, 01/2002






<<<<<< zpět






Brno. Zní to jako folková pohádka. Písničkář Petr Pololáník hrál, zpíval, skládal písničky a nikam nespěchal. Ažčas uzrál, rozhodl se vloni, ve svých třiceti letech, natočit debutové album. Nahrávky se "otcovsky" a dobrovolně ujala dvě v branži respektovaná jména - Luboš Javůrek (Bokomara) a Michael Vašíček (ex Bokomara, ex Každý den jinak Vlasty Redla, Lehká noha), jejichž účast je nepřeslechnutelná. A to ještě není všechno: o Pololáníkův materiál se ucházelo naráz hned několik vydavatelů.
   Nakonec cédéčko sečtrnácti Pololáníkovými písničkami vydala pod názvem Předjaří pražská Rosa a po jeho poslechu je jasné,že se nikdo ze zůčastněných nemusí za své dílo a za svou spoluúčast stydět. Petr Pololáník sice dělá "jenom" folk bez nějakých výrazných extravagancí ažánrových přesahů, ale zase je to folk jakořemen. Nejlépe by mu asi slušel přívlastek "lehký".
   Hudebně celý projekt hodně stojí na akustických kytarách (Pololáník přiznává vliv Toma Paxtona a Miloše Dvořáčka), ostatní party, z nichž je cítit lehkost, samozřejmost, hravost a spontánnost, pokorně slouží výrazu písniček. Kromě frontmana se ve studiu vystřídala plejáda muzikantů: Michael Vašíček ( elektrické kytary, baskytary), Karel Macálka (klávesy), Luboš Javůrek (foukací harmonika), Martina Krajíček (mandolína), Zdeněk Král (piáno), Tomáš Vundrle (baskytara), Martin Stehlík (banjo)či Jan Bednář (bicí). Pozornost zaslouží přehledná stavba písniček, v nichž se i na první poslech dá orientovat, a především autorova melodická nápaditost. Ve zpěvných melodiích zazní jak funkčně použitá klišé, tak velmi zajímavé a přitom jen pártónové motivy. Pololáníkovy texty přinášejí tu kousek příběhu, tu kousek nálady, trochu vypadají jak od Kainara a trochu jak od Plíhala. Pololáníkova výpověď o (jeho) světě je spíš jemná, nenápadná, introvertní. Souzní s ní i přednes - Petr Pololáník je spolehlivý civilní, muzikantský zpěvák. Pokud by se Pololáníkova tvorba dala k něčemu z tuzemské scény přirovnat, tak k zajímavému a smysluplnému mixu toho, co objevili a dělají Nezmaři,Žalman, Brontosauři, ale i Petr Kalandra.
   Petra Pololáníka můžete slyšet vystupovat buď sólově nebo s nedávno postavenou kapelou Poloband.

Roman Burián,Rovnost,7. února 2002




<<<<<< zpět






Petr Pololáník – debut v třiceti

S Petrem Pololáníkem jsem se sešel v brněnském rádiu Proglas. Přišlo mi to přirozené. Já bydlím v Kuřimi, on ve Velaticích, takže Brno je na půl cesty mezi námi. No a v Proglasu jsou dobří lidé, klid a Petr tam stejně musel pracovně. Většinou se s muzikanty snažím scházet v jejich oblíbených hospůdkách, ale zrovna Petra jsem si v žádné nedovedl představit. Tak jsem dorazil v pondělí po osmé večer, poslouchal jsem jak moderuje pořad Jak se vám líbí s živou muzikantkou a než mu začala noční směna, sedli jsme si do tamní knihovny a já se začal ptát:

Vzhledem k tomu,že jsem tvou novou desku slyšel,že se mi líbí a že vím, že kolem ní byli všelijaké peripetie, začneme od ní. Asi před dvěma lety mi říkal Vilda Dvořák alias hlavní Kudrna Brno, že má zájem tě podpořit při vydání desky. Co se za ty dva roky odehrálo?
Na dva roky bych to neviděl, hovořil bych spíš o roce a něco. Vilda Dvořák skutečně navštívil několik mých koncertů, většinou v Brně, pozval mě hrát na nějaké kudrňácké akce a opravdu se zmínil, že by mi prostřednictvím svojí cestovky vydal desku. On má takovou životní filosofii – všechno alespoň jednou zkusit, a protože tohle ještě nezkoušel, tak do toho chtěl jít.
Dokonce jsme měli nějakou telepatii, protože zrovna tehdy vyšel tvůj článek o studiu v Kobeřicích a já jsem si říkal,že to by bylo pro mne ideální, mám to tam přes kopec a k Javůrkovi i Vašíčkovi jsem měl důvěru. Vildu to taky napadlo,když jsem se s ním byl jednou radit, vytočil telefon a Luboš Javůrek byl zrovna v Brně. Za půl hodiny už jsme spolu všichni seděli a sdělovali si své představy.
Cédéčko se natočilo. Jak už to bývá trvalo to déle, než jsme si původně mysleli. Počítalo se s tím,že to zvládneme přes prázdniny v roce 2000, ale žádná ze stran nechtěla věc křečovitě uspíšit, takže se to dělalo až skoro do Vánoc.
Ohledně vydání jsem se ale rozhodl pro jinou cestu. S Vildou jsme se na to domluvili a přátelsky rozešli. Přičemž Kudrna v tom zůstal jako jeden z citelných sponzorů.

To je pravda, když jsi mi zjara posílal vypálený vzorek CD, psal jsi,že si to vydáš sám.
Dozrála ve mně taková myšlenka na založení vlastního vydavatelstvíčka, měl jsem v hlavě nápady na další zajímavé projekty… Začal jsem kolem toho běhat a zařizovat. Až to po čase skoro bylo, najednou se ve mně něco zlomilo a já si řekl – ty máš přece brnkat na kytaru a tohle přenechat jiným. Další čas mě stálo zvažování nějakých dalších eventualit, a došel jsem k vydavatelství Rosa. Což je vlastně dokončení oblouku, protože v době, kdy se začínalo točit, jsem od producenta tohoto vydavatelství Petra Chlouby – to je mimochodem bubeník Jablkoně – dostal mail,že mne viděl na Zahradě a kdybych neměl vydavatele, tak by mi to vydali. Já tehdy velice zdvořile odmítl, ale nakonec jsem se k té nabídce vrátil, on ji přijal a v září deska vychází.

Ty jsi byl vždycky tak trošku písničkář z donucení,že jsi prostě neměl vhodné muzikanty. Na desce s tebou hrají dost slavná jména ale zároveň jsi v té době dával dohromady svou kapelu – Poloband. Takže s kým vystoupíš na pódiu při křtech a dál?
Myslím,že jsem nebyl vždycky písničkář z donucení. Začínal jsem s kapelou a pak jsem se dost let docela vyžíval v tom, že si vystačím sám. Technicky i ekonomicky je to bezva, ale pro mě tohle není všechno, zase jsem začal o kapelu stát. Ale pořád při zachování takového dvojkolejného provozu; na sólové písničkaření jsem stále úplně nezanevřel a provozuju ho rád pořád.
Samozřejmě jsem stál i o to, aby na desce hráli dobří muzikanti. Měl jsem v hlavě, které oslovím. Třeba Martina Krajíčka, se kterým jsme kdysi hráli v duu – doprovázel mé písničky na mandolínu. Ten nabídl, že přivede Zdeňka Krále, za což jsem byl pochopitelně rád. Podnikli jsme několik zkoušek a líbilo se mi to. Stejně tak jsem kdysi hrál s Honzou Pazderou, který teď hraje ve slezském Blafu, takže kde jsou dvě akustické kytary, nahráli jsme je vlastně tak, jak jsme je kdysi hrávali. A pozval jsem si i Martina Stehlíka, banjistu, kterého už také dlouho znám.
Samozřejmě jsem trochu platonicky snil o tom,že by pánové domácí Luboš Javůrek a obzvlášť Michael Vašíček mohli sem tam něco přibrnknout. No a oni se toho familiárně zhostili. Hlavně Michael to přijal za svoje. Jak mi řekl, s těmi písničkami se ztotožnil, a nechtěl to pustit z rukou dřív, dokud s tím opravdu nebyl spokojený. Jako hudební i zvukový režisér i všestranný muzikant na tom odvedl spoustu práce a já jsem byl moc rád,že to nebral suše námezdně.
Kapelu, která pod názvem Poloband byla loni se mnou k vidění na několika soutěžích, bych označil jako takový malý pravěk nebo dobu hledání. Z té doby tam zbyl jen bubeník a perkusista Jan Bednář.

Ale to byl stejně už druhý bubeník?
Ano, máš pravdu. V krátké době se tam vystřídali muzikanti na všech místech. To snad potvrdí každý muzikant, že kapela, kde všechno klape lidsky i hudebně, je malý zázrak. Zvlášť, když nevzniká spontáně, ale stavíš ji. Navíc v době, kdy jsem měl plnou hlavu cédéčka, šlo starání o kapelu bokem, na začátku tohoto roku jsem ji začal skládat dohromady znovu. Budeme hrát ve čtyřech se sestavou, se kterou jsem spokojený. Kromě Honzy Bednáře a mě je tu ještě na basu Lukáš Altrichter, který je asi zatím spíš známý jako kytarista brněnské folkrockové skupiny Marvin, a pak je tam taková zajímavá postavička – Tomáš Urbánek, který bydlí v nedalekých Šlapanicích, což je od nás z Velatic zase přes pole. Hrál kdysi třeba v kapele Dity Kopečné nebo zaskakoval v Cymbelínu. On je dobrý kytarista, má takové bluesové cítění, dál hraje na mandolínu a na akordeon, což je zajímavý nástroj, který se mi líbí čím dál víc.

Z jakého časového rozpětí své tvorby jsi vybíral repertoár na desku?
Jsem z těch, kteří na svou první desku dlouho nespěchali. Byla spousta situací lákajících něco provést, ale já si stáleříkal,že mám čas. Až jsem najednou ucítil,že ta chvíle přišla…Desku jsem natáčel ve třiceti, písničky skládám od osmnácti, dvaceti, takže dejme tomu z toho desetiletého intervalu. Nejstarší písnička je tam z mých jedenadvaceti, takže vlastně z devítiletého.

To, že se mi deska líbila, víš. Ovšem protože jsem ty písničky už většinou znal, všímal jsem si spíš než samotného materiálu toho, jak je to nahrané. Čistota a čitelnost, s jakou to je uděláno, v tom jsem poznal především Michaela Vašíčka. Je to jeho styl. Byla to i tvoje představa?
Samozřejměže jsem měl nějakou vizi a je na té desce zachycena. Moje označení jako aranžér by bylo silným slovem, ale u každého muzikanta, kterého jsem zval, jsem měl představu, co tam zahraje, protože se mnou ty věci někdy hráli. Luboš a Michal nikdy předtím nic mého nehráli, ale člověk je zná ze spousty nahrávek, takže když jsem po nich, řekněme v další takové fázi, chtěl aby tam a tam dohráli to a to, taky se plnily jakési moje abstraktní představy, s výsledkem pochopitelně nad moje očekávání. No a pak to ještě plynule přešlo do plnění představ, které měl Michael. Ať už tím, jak to namíchal - někde bylo třeba natočeno víc nástrojových variant a bylo potřeba mezi tím navybírat – nebo tím, co někam v závěrečné fázi příjemně doplnil. Nebo do jedné písně přivedl Karla Macálku na klávesy.

Jsi povoláním kantor. Počítáš, že jím zůstaneš i nadále?
Tady je průšvih s penězi. Je to práce, která mne baví, kterou jde dělat dobře a ještě zbude čas na rodinu, muziku. Kdybych dělal někde ve firmě, chodil domů denně v osm, tak by to asi nešlo.Člověk asi nikdy nemá všechno. Teď jsem si ještě mile zpestřil život tím,že jsem začal externě pracovat v rádiu Proglas, o tom ale ještě moc bodře vykládat nemohu, jsem zde jen krátce. Moderuji noční služby a Milan Tesař mi nabídl občasné povídání s muzikanty v živém vysílání v pořadu Jak se vám líbí. Což se mi moc líbí.

Myslíš si, že to dokážeš všechno stihnout? Dům už jsi dostavěl?
Zatím to stíhám. Rád bych i do budoucna, protože mě to všechno baví. Dům už jsem dostavěl, nedovedu si vysvětlit,že jsem to dokázal, i když je toho tam hodně nedokončeného. Je to taková násilně obydlená hrubá stavba, ale je to. Prostě žiju život, který mě baví.

Vím, že tu desku budeš na podzim křtít v Brně i v Praze. Nebo toho bude víc?
Teď to ještě nechci zakřiknout, ale klapne-li vše, měl by mi ji pokřtítŽalman v Praze, Vojta Kiďák Tomáško v Třebíči, takový asi hlavní křest by se uskutečnil v Brně a dál se uvidí. Nejsem přítelem moc velkého rozmělňování tohoto aktu, ale dozajista bude dost „koncertů s představením alba“.
Vybral jsi na desku ty nejlepší písničky, nebo to mělo i nějaké dramaturgické úvahy typu: ta je sice dobrá, ale nehodila by se tam?
Určitě se tam nevešlo všechno, co jsem napsal a za čím si stojím. Takže teoreticky, kdyby se deska dobře prodávala, a mně nabídli natočit další, ani bych toho zatím moc skládat nemusel, bylo by kam sáhnout. Takže na výběr na desku jsem dramaturgii potřeboval a měl, ale nějakou vnitřní, těžko definovatelnou.

Po kytarové stránce přiznáváš, že vycházíš z Toma Paxtona a z našich z Miloše Dvořáčka. Ovlivnil tě nějak i Michael Vašíček?
Poznal jsem zblízka práci člověka, který je všestraný a pracuje s úžasnou intuicí. Pustí si v režii píseň a řekne: Sem by se hodil ten a ten nástroj… Já vím přesně, jak… Já ti to tam nahraju… A příště jsem přišel a bylo to tam. Bylo by krásné být takhle všestranný a mít ten dar intuice. A pak to s dojmem takové lehkosti a samozřejmosti zahrát.

V některých tvých textech je zřetelně ovlivnění trampskou filosofií, v jiných je něco křesťanského. Asi v žádném jsem nenašel něco, s čím bych mohl nesouhlasit. Takový Nohavica třeba ve Fotbalu zpívá z pozice tupého fanouška. Ty zpíváš vždy z pozice klaďase. Je to záměr?
Záměr to není, ale nějakým Mirkem Dušínem ve svých textech snad taky nejsem. Hlavně v těch nejposlednějších, problematičtějších. Dělal jsem třeba tuhle pro Luboše Javůrka text – takovou sociální zpověď homelessa. Ale možná máš pravdu, protože tam to vlastně nakonec vyznívá taky tak nějak seriózně. No, takhle jsem ještě nepřemýšlel…

Dokázal bys napsat písničku humornou?
Ona ta sebestylizace často souvisí právě s humornou polohou. Napadlo mě to, ale vím, že dobrý písňový humor je strašná práce a já měl v psaní zatím vždycky dostatek jiné práce. Takže ani nevím, jestli je to vůbec moje parketa.

Po těchto dvou rafinovaných otázkách přichází smeč: Jak bys charakterizoval tuto svou desku z pozice textaře?
Myslím, že je na ní vidět, žečlověk od osmnácti do třiceti projde určitým vývojem, třeba od takové té postpubertální romantické trampskosti až po dnešek, kdy se snažím hledat jiné pohledy a zdroje sdělení. Během času jsem toho hodně vyhodil, opustil. Ale pár starších písní se dožilo i svého uplatnění na desce, protože jim i dnes věřím.

Ke komu by ses nejspíš přirovnal?
I kdybych na tuto otázku odpověď znal, tak bych se asi záměrně snažil vykroutit. Mám to o to lehčí,že tu odpověď neznám. Líbí se mi hodně interpretů, ale z každého bych si uždibnul jenom kousek. Bojím se epigonství. Když se mi něco začne hodně nekriticky líbit, přestávám to poslouchat, aby se to nedostalo do mé tvorby a nebylo to tam znát.

Ty písničky jsou na desce moc hezké. Nakolik si myslíš, že se ti je podaří prodat i jevištně? Umíš komunikovat s publikem?
Kdybych v to nedoufal, tak bych před ty lidi nelezl. Něco tam funguje, jiskra přeskakuje. I tohle je věc, u které je na sobě potřeba pracovat. Na druhé straně jsou interpreti, kteří mají image založenou na tom,že jsou nekomunikující bručouni, a lidi je baští i s chlupy. To je zajímavé.

Kolik máš vystoupení za rok?
Přibližně v průměru jedno týdně. Když nepočítám tu dobu, kdy jsme dělali cédéčko. Teď doufám ,že s jeho představováním se to ještě o trochu zlepší. Ježdění a hraní nás pochopitelně baví.

Jo vidíš, ještě jsem se nezeptal na něco důležitého: Jak se ta deska bude jmenovat?

Předjaří. Pro mě není až tak podstatné,že deska s takovýmhle názvem vyjde v babím létu. Stejně jako v titulní písni to slovo chápu hlavně jako synonymum těšení se, jako metaforu něčeho pozitivního, co tu ještě není, ale už to třeba voní ve vzduchu …

Rozloučili jsme se, já spěchal na poslední autobus, on měl čas sotva na trochu čaje a už mu začínala noční moderátorská směna. V době, kdy jsme rozhovor dělali, tu ještě deska nebyla, ale visela ve vzduchu. Než vyjde časopis, už tu bude. A doufám, že vám bude vonět.
.
Jiří moravský Brabec, Folk&Country, 11/2001



<<<<<< zpět




PŘEDJAŘÍ PETRA POLOLÁNÍKA


Petra Pololáníka jsem poprvé slyšel v roce 1997 v Hlučíně u Ostravy, kde si na Zahrádce písničkářů vyzpíval účast ve finále Zahrady, konané tehdy naposledy ve Strážnici. Od té doby se pravidelně objevuje na Portě, Zahradě a dalších festivalech. S jeho novým CD to už vypadalo málem beznadějně, sic natočeno, původní vydavatel odřekl. Pak se ale stal malý zázrak, ve který skrytě doufá řada folkem zasažených. Závěrečnou kapitolu tak Petr dopsal s vydavatelstvím Rosa.

Petr Pololáník je písničkář. Původně učitel z Velatic u Tvarožné, kousek od Brna. Po tom folkovém světě chodil dosud cestami křivolakými i cestami rovnými, sám, někdy i s kapelami a mnoho známých hudebníků mu cestou podávalo přátelskou ruku. Své první CD natáčel u Luboše Javůrka z Bokomary. Album Předjaří natočil ve studiu v Kobeřicích za vydatné pomoci Michaela Vašíčka.
Předjaří je osobitou výpovědí písničkáře - třicátníka, který dosud pilně tvořil, hrál a pozorně naslouchal jiným, aby to vše dozrálo v jeho hudbě, textech i vlastní instrumentaci. Na první poslech je většina zečtrnácti písní alba spíše klidnou vodou,žánrem ve folku, country a blues. Skladby jsou většinou velmi melodické, některé až chytlavé - tedy v lepším smyslu slova. Téměř desítka přizvaných muzikantů rozvádí hudbu do dalších rozměrů, chutí a pocitů, to ale vždy jen nakrátko zahalí poznání,že základ u všech písní je v Petrově projevu sólového písničkáře. Má k tomu dva vyvážené instrumenty. Prvním je jeho poněkud ostýchavý pěvecký projev. Hlasem trochu připomíná Nohavicu, možná i jiné písničkáře. Naprosto charakteristická je jeho hra na kytaru. Troufám si tvrdit,že už jeho styl docela poznám, hlavně podle prstové techniky pravé ruky. A teprve přes ty melodie se doposloucháte textů, které považuji za největší přínos alba, abyste zjistili, co vlastně dělá písničkáře písničkářem.

CD začíná takřka hitovkou Hlubiny, kde nás Petr zve …tam kde se nikdo nikomu nepodobá … jenom kudy najít cestu přes nános mojíšpíny …a po tak intimním zahájení pokračuje v blues V devět ráno … noži je naprosto fukčí ruka dočího srdce…. Následuje v country hávu píseň Slova: … ze slov lávky jsou, co se přes propasti v nás z břehů táhnou…, potom Když jsem se vracel, kde se projevuje kompaktně zvuk celého doprovodného ansámblu s palcovou technikou na base včele, a v obdobném stylu jako ve Slovech je hrána titulní píseň Předjaří. S perfektně zpívanými sbory v Předsvatební zpívá chytlavý refrén. Mimochodem pusťte si to víckrát a už se toho nezbavíte. Podobně je tomu i v Sebelítost blues a v písni Dvířka. Ale dost již bylo country, k folku nás vrací Útes, to je možná nejlepší píseň alba. Tématicky podobně vyznívají Kříže. A dále folkový hit Ztišení, … jsem jak venku zapomenutá knížka/které stránky vítr obrací …, pak Obrázky - trochu Wabiho, ale jen s citem, záblesk v pozadí, vpředu už jen a jen Pololáník. Poněkud s rozpaky jsem vyslechl křehkou píseň Na noc. Ale už pro ten nádherný text … zřejmě zaplatíme/a z kliky okenní/poberem svý bundy/tiše se vytratíme/do noci studený… nechť "laskavý posluchač promine" tu instrumentální pasáž přikutálenou sem z Nohavicovy "Na zídce staré kašny". A nakonec nás bonus Sandály už v odlehčeném a méně závazném tónu vrací zpět do reality.

Většina písní na CD Předjaří jsou studiové nahrávky v původním významu tohoto pojmu a bylo by pro mě příjemným překvapením, kdybych je všechny uslyšel stejně zahrané i na koncertech na veřejnosti. Má to však jiný háček. Pozve-li si písničkář do studia množství kvalitních instrumentalistů, odvedou většinou v tom daném okamžiku perfektní práci.Často však na úkor kompaktnosti nahrávek, přišli tam totiž jako jednotlivci a ne jako kapela, která si věci buď odzkoušela předem před diváky, nebo kalkuluje se zodpovědností budoucího hraní naživo. Zároveň i aranžmá skladeb je poněkud odlišné. Vřadě zvláště folkových písní (Hlubiny, Slova, Útes, Na noc) pravidelně nastupuje nejprve Petr sám s kytarou a po prvníči druhé sloce se přidávají další nástroje. A tady je úskalí studiové hudby - dovedu si představit,že takovou píseň naživých koncertech Petr zahraje celou sám a bez újmy na kvalitě. Taky jsem si nebyl zcela jist, zda vstupy některých nástrojů, patrně přihrané až k základům, nepůsobí uměle. Někteří písničkáři se přes tento problém přenášejí tím,že celou nahrávku s hostitelskou kapelou pořídí naživém koncertě, nebo dokonce kapelu přimíchají kživé sólo nahrávce písničkáře. Tato poznámka však není mířena proti kvalitě nahrávky, naopak diskuse na taková témata předpokládá kvalitu vysokou. Tou Předjaří nesporně vyniká.
A ještě jedna myšlenka, cílená do budoucna. Myslím,že Petr Pololáník má další možnosti vývoje hlasového projevu. Jeho hlas, trochu zastřený, má na pozadí patrné napětí, které Petr zatím (možná záměrně) potlačuje. Až tento dřímající potenciál víc využije, dostaneme se ještě dál do nitra jeho písničkářské výpovědi.

Už jsem naznačil,že hlavním pomocníkem, muzikantem a zvukovým režisérem projektu je Michael Vašíček. Hraje na kytary i klávesové nástroje. Dále se zde objevují zajímavá jména jako Karel Macálka (klávesy), Luboš Javůrek (foukací harmonika), Zdeněk Král (klavír, sbory), Jana Bárková (hoboj), Martin Krajíček (kytara, mandolína), Jan a Gabriela Pazderovi (kytara, sbory), Martin Stehlík (banjo), a to zdaleka není výčet pomocníků kompletní. A na cestu novému albu v sleeve note požehnal vrchní sadař písničkářské zahrady - Jiří moravský Brabec. A já se rád připojuji.



Petr Pololáník: Předjaří
Vydavatelství Rosa,říjen 2001
Hlubiny, V devět ráno, Slova, Když jsem se vracel, Předjaří, Předsvatební, Útes, Sebelítost blues, Kříže, Ztišení, Obrázky, Dvířka, Na noc, Sandály
Celkový čas 45:08

Josef Vančura



<<<<<< zpět








" Petr těží ze svého country ovlivněného paxtonovského doprovodu, příjemného barytonu a ve zdánlivě jedoduchých kompozicích (rytmus, melodičnost a krátkost skladeb ho trochu zařazují do linie nedvědovské, míněno tím ovšem nejlepší léta tohoto barda). Sšlapavostí a lapidárností melodií se výborným způsobem snoubí chytré a neinflační texty, mající přes krátkostřádků a neokázalý slovník naprosto jasný smysl a osobitou poetiku."


Krtek 1998, Jiří moravský Brabec




<<<<<< zpět







VELATICE. Jedním z výrazných příslušníků mladé generace folkových písničkářů je i Petr Pololáník (27), žijící ve Velaticích u Brna. Ve své tvorbě vyniká krátkými, ale hutnými verši a odpichovou kytarovou hrou.
Jak se vyrovnáváš s tím,že počet konkurentů na folkové scéně stále vzrůstá, zatímco u diváků vedou stále titíž muzikanti?
Možná jsem naivní - víc se snažím pracovat na sobě, než jednostranně naříkat na to,že současné hvězdy měly v době svého zrodu menší konkurenci,že dnešní trh přeje zavedeným jménům, schopným přitáhnout publikum. Naše generace si za svoje postavení může taky trochu sama. Je pravda,že se v ní vyskytuje mnoho skvělých interpretů, ale málo dobrých písniček.

S jakým cílem skládáš písničky?
Je to fráze, ale s cílem udělat radost. Proto usiluji o neotřelou, ale zpěvnou melodii a v textech mi jde nejen o optimismus. Snažím se také o nové zachycení pocitu, který posluchač třeba už důvěrně zná, jen ho zatím nenapadlo takto jej konkrétně pojenovat. Radostčlověku nedělá totiž jen dobrý pocit sám o sobě, ale třeba i to, když jeho nedobré pocity někdo - a vtipně - sdílí.

Koncertuješ sám i se skupinou. Proč? Co více upřednostňuješ?
Ta různost mě baví. Mou ctižádostí je napsat samonosnou písničku, schopnou se o sebe postarat i v jednoduchém podání. Na sólových vystoupeních si mohu ověřit, zda se mi daří. Samostatné vystupování vznáší nároky na schopnost komunikovat s publikem a vznikají zajímavé situace. V duu nebo s kapelou zažívám radost ze společenství, souznění, srandu. Každý způsob je jedinečný; nechcižádný zahazovat. Když Pánbůh dá a vydám někdy album, třeba i ne jedno, chtěl bych tam tuto různost promítnout. Dovedu si představit svoji desku sólovou i s kapelou.

Kdy tedy plánuješ vydání cédéčka?
Nechci nic uspěchat. Věřím v nadhled. Vím,že nedočkavostškodí.Četl jsem pěkné přísloví: "Pokudčlověk chce vzhůru, musí poctivě šlápnout na každý schod."

Pavel Bajer, Rovnost, středa 18. března 1998



<<<<<< zpět







Bydlí v malé vesničce Velatice pár kilometrů od Brna. Vesnice je to tak malá, že poštovní úřad je v Tvarožné. Učí ve škole v další vesnici - v Mokré. To zas je vesnička, které se udělala za humny taková zvláštní věc- cementárna. Tu doplnilo ve vsi sídliště. Takže obyvatelstvo je spíš městské - sídlištní. Původně jsem o něm chtěl udělat takový sloupek typu navštívenky - že je zajímavý písničkář, kterého už u nás lidi celkem znají, a že by stálo za to, aby o něm věděli i dál. Ale nakonec mi připadlo, že jeho odpovědi je škoda schovat v počítači.
Tvá hudební historie?
Po svatbě, tedy asi od roku 1991 jsem hrál s kapelou Cedr. Před tím jsem bydlel v Rudici na Blanensku a měli jsme skupinu Exodus. To bylo v nedalekých Jedovnicích. Takže to bylo od roku asi 1985 do 1991.
Poprvé jsem se s tvým jménem setkal v souvislosti s nějakou cenou na Mohelnickém dostavníku v roce 1994.
Ano, to jsme zde hráli s Cedrem a já dostal zvláštní cenu za původní tvorbu.
Tvoje písničkářství je trošku neobvyklé prtoto, že dost vychází z country. I ta kytara je taková trošku "docwatsonovská", není to typicky folkové hraní. Snad se u nás dá přirovnat trošku k Nedvědům, zvlášt Františkovi. Jak to vzniklo?To bych taky docela rád věděl. To vznikločasem, takové tošlapající hraní na první dobu, krátké fráze. Určitě mne ovlivnila v osmdesátých letech Radioporta, to jsem v sobotu dopoledne poslouchal, a tam mne zaujala spousta interpretů. Ale především mě zaujal Tom Paxton. To jsem siříkal,že je styl našich pikujících kytaristů, jako jsou Nedvědi,Žalman, Matěj. Ale určitě se nakonec mým největším favoritem stal Miloš Dvořáček.
Mě zaujal i tvůj způsob textování - který je přizpůsoben muzice, tedy velmi krátkéřádky, ale na druhé straně to rozhodně není povrchní. Jak tvá písnička vzniká, je to text na muziku?
Ono jto je dost individuální, každá vzniká jinak. Nemám žádný systém, metodu, žádnou pracovnu, kde bych v klidu dělal, i když bych to dost potřeboval. Jsem otcem pětičlenné rodiny v bytě 2+kk. Píšu si myšlenky, které mne napadnou, do sešitu, někdy mě třeba napadne už nějaká rytmizace, někdy melodický motiv, někdy pro jakou písničku by se to dalo rozvinout. Myslím, že jen v jednom případě se mi stalo, že jsem zhudebňoval hotový text, v několika případech jsem zase měl napřed celou melodii, většinou to vzniká nějakou kombinovanou metodou.
Asi by ses bránil tomu, kdybychřekl,že jsi křesťanksý písničkář, ale na druhé straně je jasné,že víra v postojíchčlověka zakotvená je. Vím,že jsi věřící katolík, a první, kdo tě prosadil do povědomí svých posluchačů, bylo křesťanské rádio Proglas.
Jsem rádiu Proglas za tuto medvědí službu vděčný, nemám ale ještě přesně prozkoumáno, jak moc si ho lidi spojují s křesťanstvím. Myslím si ale,že dost,čiliže v křesťanskéškatulce jsem. Vnímám to tak,že je příjemné,že mě do povědomí nějakých lidí dostali. Křesťanským písničkářem se ale rozhodně necítím, možná se tam některé méživotní postoje promítají, ale určitě není mým cílem o tom zpívat.
A co je tím cílem?Mě baví balancovat na takové té hranici, aby se to lidem líbilo, aby si to zpívali a zapamatovali, ale na druhé straně, aby to nebylo podbízivé. Aby to vzala i kritika.
Myslíš si,že jsi písničkář,že to je tvoje parketa, nebo jsi prostě jen člověk, který nemá zrovna kapelu?
V tom taky nemám úplně jasno. Skupina Cedr skončila po úrazu jednoho kytaristy, který už dál nemohl hrát. Zcela určitě existuje kytarista, nějaký Jan Pazdera zČeského Těšína, se kterým si tak báječně rozumím,že mi je někdy líto až k pláči,že není blíž. Jenže oba máme rodiny, opravujeme baráčky...
Když jsem před dvěma roky začal na Porty a Zahrady jezdit sám, hrálo tam roli,že si to chci vyzkoušet - a je to dobré. Také mě to nějak naplňuje, ale kdybych měl kolem sebe lidi, se kterými bych si rozuměl jak muzikantsky, tak lidsky, tak bych si kapelu postavil. Ale teď se cítím víc jako písničkář.
Ty učíš národní školu. Jaká je hudebnost nejmladší generace v Mokré?
Teď budu mít páťáky. Hudebně je má zcela pod palcem Bravo a pseudokultura spojená sčasopisy a hudebními styly tohoto typu. Ale když vytáhnu kytaru, reagují pozitivně a zpívají i trampské písničky. Je to takové pole neorané a dá se tam pozitivně působit.
A jak jsi na tom s hraním pro veřejnost?
Mám takový celovečerní pořad, dokonce z Jedovnicka, když se z Proglasu dozvěděli, co dělám, tak mi přišlo několik pozvání a mohl jsem si udělat takovou předvánoční minišňůru. Ale hrál jsem i na Hané i na severní Moravě. A rád přijedu hrát kamkoli.
Vřele takové pozvání doporučuji. Někteří jste jej mohli vidět na národním finále Porty nebo na přehlídce písničkářů - vítězů Konkursu na Zahradě. Jiní jej znáte z kazet Písničky z radia Proglas. Věřím,že i na ostatní z vás setkání s Petrem Pololáníkemčeká aže bude příjemné.
Jiří moravský Brabec, Folk&Country, 12/97



<<<<<< zpět







Hostem nedávného pokračování folkového léta, pořádaného KSMB, Sdruženík Kotlík a Muzeem Blansko každou prázdninovou středu večer na blanenském zámku, byl rudický rodák v současné době žijící ve Velaticích u Brna, písničkář Petr Pololáník. Po zdařilém vystoupení umocněném pěkným prostředím zámeckého nádvoří, pro muziku jako stvořeném, byl také čas si popovídat.
Jak dlouho se věnuješ hře na kytaru a skládání písniček?
"Poprvé jsem začal skládat písničky a hrát na kytaru, když mě bylošestnáct, sedmnáct let. Písniček jsem napsal kolem padesáti.Člověk se však nespokojí se vším, co má. Mám děsivě velkou autocenzuru a asi polovinu jsem jich vyhodil. Za ostatními si stojím a hraju je. Pokusil jsem se založit různý skupiny. První, ještě v Jedovnicích, se jmenovala Exodus. Ve Velaticích to byla skupina Cedr. Fungovala až do loňského roku. Když jsme se rozešli, napadlo mě,že bych to mohl zkusit sám. Sehnat ideálního spoluhráče není jednoduché. Musí to být dobrý muzikant, dobrý zpěvák, alespoň já bych takového chtěl, a musí to být dobrý kamarád. Většinou jedna z těch složek selže. Budu však hledat dál, s kým bych mohl hrát, protože jezdit sám je takový smutný. "
Začínáš sbírat vavříny na nejrůznějších pódiích...
"Zůčastnil jsem se několika základních kol Porty, postoupil jsem do krajských kol. V Písničkové lize jsem se dostal do finále. Samozřejmě největším úspěchem je každá chvíle, kdyčlověk může někomu zahrát a vidí,že to má odezvu,že lidi to berou vážně. To je perfektní odměna."
Jsi učitel. Hraješ a zpíváš veškole s dětmi?
"Samozřejmě. Bez kytary ani jeden vyučovací den. Dost na kytaře stavím. Kytara má v sobě něco zvláštního. Někde jsemčetl,že je to nejpopulárnější hudební nástroj 20. století. Něco na tom bude, protože děcka k tomu inklinují dost."
Máš nějaký muzikantský vzor?
"Vzorů jsem měl strašně moc. Hlavně v době, kdy jsem si ujasňoval,že mě baví folk, skládání písniček.Říkat někoho konktrétního by asi nemělo smysl. Uchvacovaly mě vždycky takový tyšpičky: Spirituál kvintet, Nedvědi,Žalman... Snažím se v poslední době folk moc neposlouchat, abych nekopíroval. Poslouchám víc jinéžánry, abych svou tvorbu nepřímo obohatil tím, co slyším jinde. Líbí se mně melodický písničky, který sičlověk zapamatuje, nebo alespoň jejich refrén. Samozřejmě poslechově to musí být v pořádku. To je takový moje krédo. Snažím se o to, ale nevím, do jaké míry se mně to daří. Jde o to, aby lidi z toho něco měli, měli chuť si to zazpívat."


Břetislav Bezděk, Týden u nás, 14. srpna 1996







<<<<<< zpět